Lubomír Zeman: Elektromobilita a vstřikování termoplastů, část 3.

Lubomír Zeman: Elektromobilita a vstřikování termoplastů, část 3.

Uznávaný odborník z oblasti vstřikování plastů, Ing. Lubomír Zeman, připravil odborný článek zaměřený na elektromobilitu a vstřikování termoplastů. Třetí z celkem tří článků je věnován regranulátům, bioplastům a udržitelnému rozvoji vstřikování termoplastů.

První čásť článku »

Druhá část článku »

5.4 Regranuláty, bioplasty – budoucnost plastikářského průmyslu ?

Jak již bylo uvedeno, i v plastikářském průmyslu je nosným tématem udržitelnost. Začíná se klást důraz na zpracování recyklátů (my, pamětníci, si pamatujeme doby, kdy automobilový průmysl razil tendenci zpracovávat pouze originální granuláty bez přídavku drtě, respektive recyklátu), bio materiálů, apod. Statistiky říkají, že celosvětově je méně než 10 % plastového odpadu recyklováno a cca 12 % odpadu využito jako palivo v energetickém průmyslu, ostatní odpad (cca 5 miliard tun) skončí jak na oficiálních, tak i neoficiálních skládkách a v mořích.

5.4.1 Regranuláty

Ve významu pojmu termoplast je již recyklace zakódována – je to plast, který lze teplem převést do taveniny, taveninu ochladit a tím ji převést do pevného stavu a to opakovaně.

Z uvedeného vyplývá, že odpad z termoplastů je znovu zpracovatelný, je ho možno považovat za „druhotné materiály“, přičemž pod  pojmem „druhotné materiály“ rozumíme termoplasty určené pro vstřikování, které již byly alespoň jednou podrobeny zpracovatelskému procesu, tj. mají za sebou nějakou tepelnou historii. V podstatě se jedná o materiál buď pouze drcený, obvykle technologický odpad a zmetky z vlastní nebo cizí výroby výstřiků, anebo drcený a regranulovaný (původ může být stejný jako u drtí) materiál. Regranulace znamená, že nadrcený materiál projde regranulační linkou, respektive míchacím a vytlačovacím strojem (do materiálu se vnáší další tepelná historie), přičemž výsledkem vytlačování je nový granulát – regranulát. Dále to mohou být vytříděné výstřiky z komunálního sběru, výstřiky a výrobky se skončenou životností, atd.

U tepelně citlivých materiálů a u materiálů plněných vláknitými plnivy je výhodnější používat po další zpracování drť – materiál není znovu tepelně namáhán při regranulaci, sníží se degradace (zkrácení) vláknitého plniva při regranulaci. Nevýhodou drtí je nerovnoměrná velikost rozdrcených ( rozemletých ) částic a při použití nevhodného mlýnu vyšší obsah prachového podílu, který může způsobovat problém ucpáním vstupního otvoru do šneku plastikační jednotky vstřikovacího stroje, respektive nepravidelnosti v nabírání materiálu do šneku při plastikaci. Pro drcení s minimalizací prachového podílu jsou nejvhodnější nožové mlýny s otáčkami rotoru do 150 (maximálně 300) min-1. Drť může způsobovat problémy i v dávkovacích zařízeních s klapkami, kdy díky svým nepravidelným tvarům drť může zabránit klapkám v pohybu, uvízne mezi stěnou a klapkou.

Výhodou regranulovaných materiálů, je (na rozdíl od drtí), že jsou z hlediska granulometrických vlastností prakticky stejné jako materiály originální. Navíc při regranulaci je možno do taveniny přidávat různá aditiva – plniva, stabilizátory, barevné pigmenty, maziva, atp. – která vedou ke zlepšování užitných i zpracovatelských vlastností regranulátu.

Vstřikování, tj. znovu zpracování odpadu – drtě nebo regranulátu a výsledná kvalita výstřiků vyráběných buď ze stoprocentního odpadu, nebo z originálního materiálu s příměsí odpadu, výrazně závisí na typu polymeru a jeho aditivaci (stabilizaci) a podmínkách, zejména tepelných, zpracování původního granulátu.

Obecně je možno konstatovat, že degradace vstřikovacích materiálů závisí na jejich tepelném namáhání – teplota taveniny, obvodová rychlost na šneku (otáčky šneku), zpětný odpor na šneku, teplota horkého rozvodu, doba prodlevy taveniny v plastikačním válci a horkém rozvodu, smykové namáhání při plnění tvarové dutiny formy – na obsahu vlhkosti a obsahu a typů stabilizátorů. K těmto závislostem přistupuje i počet opakujících se zpracovatelských cyklů nebo regranulací.

Se zvětšujícím se počtem recyklací se zvětšuje:

- modul pružnosti materiálu
- obsah krystalického podílu
- index toku taveniny
- pevnost v tahu (nebo nemá vliv) 

Se zvětšujícím se počtem recyklací se snižuje: 

- molekulová hmotnost materiálu
- jeho tažnost
- vrubová houževnatost
- viskozita taveniny

5.4.2 Bioplasty

Mnozí vidí v bioplastech brzkou budoucnost, ale z technicko - ekonomického hlediska je tato vize, zejména pro technické aplikace, v současné době předčasná. Uvedené konstatování si dovolím podpořit zkušeností z návštěvy již zmíněného světového veletrhu Kunststoffe v roce 2019 a v roce 2022. V roce 2019 nebyl výstavní stánek výrobců vstřikovacích strojů, aby se na některém z vystavovaných strojů nezpracovával bio materiál. V roce 2022 byly ve výrazné přesile regranuláty. 

Bioplasty mohou být vyráběny

- na bázi obnovitelných zdrojů a biologicky odbouratelné, rozložitelné, například polylaktid, tj. materiál na bázi kyseliny polymléčné, PLA, polyglykolid na bázi kyseliny glykolové, PGA nebo modifikovaný škrob
- na bázi obnovitelných zdrojů, ale biologicky neodbouratelné, například polyamid, PA nebo polyethylentereftalát, PET
- na bázi neobnovitelných – fosilních - zdrojů  a biologicky odbouratelné, například 1,4-butylen 1,4-butylen 1,4-butadien tereftalát, PBAT nebo polykaprolakton, PCL 

Biologicky rozložitelné plasty (Biodegradable Plastic) ,degradabilní, plně rozložitelné (obsahují degradační činidla, která pomocí oxidace uhlíkové vazby v plastu umožní jeho biologický rozklad) a kompostovatelné, které po skončení životního cyklu daného výstřiku v životním prostředí slouží určitým mikroorganizmům pro získání energie - uhlík z plastu je při mikrobionálním procesu zcela převeden na oxid uhličitý - proces biodegradace je přímo závislý na stavu prostředí v němž probíhá – místo, teplota, vlhkost, doba působení a samozřejmě i na rozkládaném materiálu nebo samotné aplikaci - v důsledku uvedených vlivů se rozkladný proces a jeho výsledek může značně lišit - biologická odbouratelnost je spojena se strukturou polymerního řetězce, ale není závislá na původu surovin.

Aby biologicky odbouratelné polymerní materiály splňovaly technicko – ekonomická hlediska,  měly by mít užitečné vlastnosti minimálně srovnatelné s vlastnostmi materiálů získanými z konvenčních zdrojů. Navíc, při srovnání s tradičními plasty vyrobenými z fosilních zdrojů by, kromě biodegradability, měly mít i další výhody. Jednou z deklarovaných výhod je úspora surovin díky využití cyklicky se obnovující biomasy.

Ovšem ono to tak jednoduché není a ani nebude. Pro ilustraci složitosti problémů s bioplasty uvedu komplex vlivů na konkrétním případě výroby biologicky rozložitelného plastu z obnovitelného zdroje, biomasy - z kukuřice.

Kukuřice se na první pohled zdá být atraktivní alternativou k běžné ropné bázi polymerních materiálů, ale pro stanovení celkového dopadu na životní prostředí je nutno zhodnotit i  následující faktory:

- celkovou spotřebu energie potřebné k výrobě biopolymeru a to, samozřejmě, včetně energie na přípravu půdy pro výsadbu kukuřice, její vlastní výsadbu, zpracování, dopravu, atd. v porovnání s alternativou na ropné bázi
- vyhrazení příslušné plochy půdy pro pěstování kukuřice, včetně možných dopadů na deformaci konkrétního trhu s potravinami a krmivy, které z toho mohou plynout – viz pěstování řepky
- dopady na dostupnost potravin, krmiv a zejména na jejich cenu
- nutnost použití chemických látek potřebných pro intenzivní pěstování kukuřice - hnojiva a pesticidy - suroviny, výroba, doprava, včetně kontaminace vodních toků a spodní vody neekologickými látkami
- nutnost zavlažování polí s kukuřicí
- cena a odpisy nových, potřebných technologických a výrobních zařízení pro výrobu bioplastů
- vlastnosti bioplastu ve vztahu k vlastnostem srovnatelných polymerů vyrobených ze surovin na ropné bázi
- schopnost recyklace a vliv recyklátu z bioplastu na ostatní recyklované plasty
- náklady na separátní sběr plastů z kukuřice, které nejsou kompatibilní se standardními plasty vyrobenými z fosilních zdrojů
- náklady na řízené, průmyslové kompostování
- náklady na bioinženýrství rostlin pro zvýšení účinnosti jejich pěstování
- atd.

K výše uvedeným faktorům je nutno přiřadit i skutečnost, že bioplasty obecně, v běžném životě, neumíme recyklovat. Nepatří do žluté popelnice, protože nejsou kompatibilní s plasty vyrobenými z fosilních látek a protože se úplně nerozloží, nepatří ani do hnědé popelnice na bioodpad. Jediné místo kam je můžeme odložit jsou černé popelnice na komunální odpad a nechat je spálit.

Lubomír Zeman: Elektromobilita a vstrekovanie termoplastov 
  

Mít domácí kompost je jistě záslužné, ale když přijde na tzv. rozložitelné plasty, je nutno je nechat zpracovat v průmyslovém kompostovacím zařízení. Na rozdíl od domácích kompostérů mají pro biodegradaci v kompostu správné podmínky – vlhkost, tlak, teplotu a soubor plísní, bakterií a dalších mikroorganizmů.

Ovšem, aby to ale fungovalo ve velkém, jsou potřeba efektivní sběrné systémy, které odpad z domácností do průmyslových kompostáren zavezou, přičemž v domácnostech se musí jednat o separovaný sběr – zvlášť sběr tradičních plastů, zvlášť sběr kompostovatelných plastů, atd. ,což souvisí i se správným a rozlišitelným značením výrobků z plastů. 

Podle zprávy německého Nova – Institutu z roku 2021 „Renewable Polymers: Production and Trends 2020–2025“ byl celkový celosvětový objem výroby bioplastů za rok 2020  4,2 milionu tun, což odpovídá přibližně jednoprocentnímu podílu z výroby všech plastů.

Uvedená zpráva předpovídá výrobu bioplastů v roce 2025 ve výši 6,7 milionů tun v celkem 17 základních typech. Ve výrobě bude dominovat Asie, následována Evropou a Severní Amerikou. Z vyráběných typů bioplastů se vyrábí nejvíce kyselina polymléčná (PLA), polybutylen adipát tereftalát (PBAT) a složky pro epoxidové pryskyřice. Téměř 40 % aplikací bioplastů představují obaly, čtvrtinu aplikací tvoří netkaná vlákna z acetátcelulozy  (CA) a polytrimetylentereftalátu (PTT), následují aplikace v automobilovém průmyslu (epoxidové pryskyřice, polyamidy, polykarbonáty a polyuretany).

Podle dalších údajů z uvedené zprávy bylo v roce 2018 celosvětově vyrobeno 360 milionů tun plastů z fosilních surovin, 36 milionů tun z recyklátů, 4 miliony tun z biomasy a méně než 1 % z CO2. Prognóza na rok 2050 je následující:

- celková výroba plastů 1,2 miliardy tun, z toho:
- výroba z primárních z fosilních zdrojů 315 milionů tun
- výroba primárních plastů z biomasy a CO2 135 milionů tun
- výroba s využitím mechanických nebo chemických recyklátů 750 milionů tun

Pro dominantní výrobu plastů v roce 2050 s využitím mechanických a chemických recyklátů, které uvádí prognóza, hovoří i relativní exhalace CO2 při různých způsobech využití plastových odpadů, které publikovala v loňském prosinci Evropská technologická platforma pro udržitelnou chemii (SusChem):

- spalování odpadních plastů 100 % exhalací CO2
- spalování s energetickým využitím 82 % exhalací CO2
- skládkování 65 % exhalací CO2
- pyrolýza 62 % exhalací CO2
- mechanická recyklace 50 % exhalací CO2
- rozpouštění odpadů a separace plastů 30 % exhalací CO2

Plasty mají pro řadu aplikací unikátní a obtížně nahraditelné vlastnosti. Na konci jejich aplikační životnosti vznikají odpady, které se často nevhodně využívají a vznikají tak miliony tun emisí CO2, které přispívají ke globálnímu oteplování. Tyto emise lze snížit využíváním recyklovaných odpadních plastů nebo aplikacemi z obnovitelných, místo fosilních zdrojů pro jejich výrobu.

6. UDRŽITELNÝ ROZVOJ A TECHNOLOGIE VSTŘIKOVÁNÍ TERMOPLASTŮ

Technologie vstřikování termoplastů je jednou z nejrozšířenějších technologií používaných pro zpracování termoplastů. Zároveň je to cyklická technologie využívající k tváření plastů tepelnou energii – tepelný převod pevného skupenství polymerního materiálu na taveninu, její ochlazení do pevného stavu a v dalších výrobních cyklech reprodukovatelné opakování téhož.  

Z pohledu udržitelnosti je nutno technologii výroby výstřiků z termoplastů brát v celé její šíři, vlastní proces vstřikování je jen špička ledovce. Základem by měl být udržitelný rozvoj promítnutý do každé etapy výroby výstřiků. V této kapitole zmíním několik oblastí, které nejvíce zasahují do témat udržitelného rozvoje. Samozřejmě, díky rozmanitosti konstrukce výstřiků, jejich materiálového provedení, požadavkům na automatizaci procesů, atd. není možno v daném rozsahu článku postihnout všechny aspekty související s udržitelností rozvoje.

Již konstruktér výstřiku a případně i designér by měl brát do úvahy, kromě konstrukčních zásad technologičnosti konstrukcí výstřiků z termoplastů, že životnost daného výstřiku jednoho dne skončí, výstřik se stane odpadem, který bude nutno ekologicky a smysluplně zlikvidovat. Tento první krok se projeví i na konci řetězce, kdy správně pojatá konstrukce, přičemž se nesmí zapomenout i na vhodné značení pro separaci daného dílu, zjednoduší jeho likvidaci.

Při návrhu a konstrukci výstřiku se dále nesmí zapomínat na jeho materiálové provedení, o kterém byla řeč v předešlých kapitolách Na konstrukční a materiálové řešení výstřiku navazuje konstrukce vstřikovací formy, včetně variantních simulačních výpočtů a optimalizací až po možnost využití simulačních výpočtů pro řízení vstřikovacího procesu přímo na vstřikovacím stroji. 

S konstrukcí a výrobou vstřikovacích forem přímo souvisí možnost použití předzušlechtěných ocelí, která přináší následující výhody, při zajištění dostatečné životnosti tvarových dílů vstřikovacích forem:

- díly z předzušlechtěných ocelí lze bez problémů opracovávat jak třískovými technologiemi, tak i elektroerozivně
- odpadá nutnost přídavku na tepelné zpracování a dokončovací operace po tepelném zpracování
- forma či její tvarový díl se vyrobí na hotovo bez operací tepelného zpracování – zkrácení výrobních časů, snížení nákladů, snížení ekologické zátěže z operací tepelného zpracování
- vyrobené díly mají dobrou rozměrovou stabilitu
- oceli dodané v předzušlechtěném stavu se vyznačují dobrou houževnatostí
- snadné opravy forem a jejich dílů jak vložkováním, tak i laserovým navařováním

Další z možností působení na udržitelný rozvoj je, kromě zmíněného výběru materiálů tvarových dílů forem, optimalizovaná konstrukce jejich temperačních systémů – zajištění turbulentního proudění temperační kapaliny, použití k temperaci vodu (tlakové temperační přístroje) místo teplosměnných kapalin na ropné bázi, použití vhodných materiálů v konstrukci pro zajištění maximálně možného součinitele tepelné vodivosti, apod.

Hlavním technologickým zařízením při vstřikování termoplastů a největším odběratelem elektrické energie je vstřikovací stroj se svými, pro danou výrobu, nezbytnými periferními zařízeními. Od dříve používaných pohonů hydraulických systémů vstřikovacích strojů – čerpadla s konstantní dodávkou hydraulické kapaliny, čerpadla s konstantní dodávkou a hydraulickým akumulátorem, čerpadla s řízením naklápěcí desky a asynchronním elektromotorem (DFE) ,servomotory se zubovým čerpadlem – přešel vývoj a použití k plně elektrickým pohonům (počátek jejich nasazování je v roce 1984),čemuž v poslední době výrazně nahrává i energetická krize. Úspora elektrické energie u vstřikovacích strojů s plně elektrickým pohonem může být dále podpořena systémem Kers, který kinematickou energii vznikající při deceleraci, zpomalování ,otevíracích a zavíracích pohybech uzávěru vstřikovacího stroje využívá pro napájení topných pásů plastikační jednotky, případně napájení řídící jednotky vstřikovacího stroje.

Důležité je věnovat patřičnou pozornost i tlakovému vzduchu, respektive jeho únikům, účinnosti chladícího systému vstřikovny a sušení granulátů – vakuové sušárny zkracují sušící dobu z jednotek hodin na několik desítek minut.

Relativní množství CO2 vzniklé při mechanické recyklaci (50 %), viz konec předešlé kapitoly, přispívá i k již zmíněnému tlaku na zpracování druhotných surovin. Při zpracování odpadů – jejich drcením, regranulací a následným opětovným zpracováním se ušetří, oproti výrobě nového materiálu, množství energie.  

Nestálá kvalita drtí a v menší míře i regranulátů nebo širší rozpětí jejich indexu toku (viskozity) oproti originálním materiálům přináší vyšší nároky na znalost technologů a seřizovačů a může přinášet i zvýšení interní zmetkovitosti. Výrobci vstřikovacích strojů proto přicházejí se systémy na on – line úpravu vstřikovacích parametrů pro snížení problémů při zpracování materiálů vzniklých z druhotných surovin.

Jako příklad je možno uvést systémy rakouské firmy Wittmann Group (Wittmann Battenfeld):

- HiQ-Melt monitorování kvality vstřikovaného materiálu – jejím základem je snímání plastifikační energie. Měří se točivý moment na šneku ve vztahu k plastifikačnímu zdvihu - dávce, který je zobrazen jako číselná hodnota a monitorován v rámci nastavené meze tolerance. Odchylky v kvalitě materiálu lze tak snadno zjistit a zaznamenat.
- HiQ-Flow® řízení vstřikování v závislosti na kvalitě vstřikovaného materiálu - systém řízení procesu je založen na zaznamenávání až 400 měřících bodů tlakové křivky podél vstřikovacího zdvihu. Plocha pod tlakovou křivkou je spočítána, integrována a dá se interpretovat jako práce vynaložená na plnění tvarových dutin vstřikovací formy. Pro konkrétní integrální hodnotu se nastaví tolerance – obalová křivka – horní a dolní. Kdykoli je toleranční pole překročeno, je průběh vstřikování automaticky korigován v to rámci stejného výrobního cyklu, a to buď posunutím přepínacího bodu přepnutí ze vstřikovacího tlaku na dotlak nebo úpravou tlakové hodnoty dotlaku, nebo kombinací obou. Tímto způsobem lze kompenzovat kolísání viskozity materiálu a dosáhnout reprodukovatelnosti kvality výstřiků
- HiQ-Cushion® regulace polštáře polymerní  taveniny - systém řízení polštáře  taveniny před čelem šneku po skončení doby dotlaku je schopen rozpoznat trendy ve změně délkové hodnoty polštáře, zapříčiněné kolísáním viskozity ( tekutosti ) polymerní taveniny nebo opotřebením, respektive poškozením těsnících ploch v  sestavě zpětného uzávěru na šneku a kompenzovat ji v určitých mezích. Na konci výrobního cyklu se vyhodnocuje, měří délka polštáře v tavenině a v případě potřeby se v příštím výrobním cyklu změní hodnota dávky
- HiQ-Metering - aktivní uzavření zpětného uzávěru na šneku v době mezi dávkováním, plastikací a dekompresí, cílenými pohyby šneku je zpětný uzávěr uveden do „uzavřené“ polohy. Zpětný ventil je „nuceně“ uzavřen před zahájením vstřikovací fáze. Tímto způsobem se vstřikuje přesně požadované a reprodukovatelné množství materiálu při každém vstřiku, což zajišťuje nejvyšší reprodukovatelnost hmotností výstřiků

V důsledku tlaku na zpracování recyklovaných materiálů se, pravděpodobně, bude muset změnit i pohled na hodnocení, zejména, vizuální kvality výstřiků, dá se říci, že v mnoha případech může převážit funkční hledisko a účelnost nad vizuální kvalitou.

V rámci přístupu k udržitelnému rozvoji je možno i uvažovat o dodavatelích technologického vybavení vstřikovny. V potaz je možno vzít, zda nakupovat od výrobců z regionů, které ne příliš dbají na environmentální přístup k výrobě, nebo od výrobců, kteří na ekologičnost výroby soustavně dbají, viz například certifikace podle normy ISO TS 14067:2018,respektive postupné plnění příslušných předpisů a závazků vyplývajících z požadavku nejpozději do roku 2050 dosažení klimaticky neutrální výroby.

V obdobném duchu je možno uvažovat o výběru výrobce požadovaných zařízení, který je schopen dodat kompletní řešení od jednoho dodavatele, což může mít synergický účinek a působit jako benefit pro zpracovatele plastů ,jejich výstřiky a zákazníky.

Příkladem mohou být firmy Wittman a Wittmann Battenfeld,které vyrábějí a prodávají nejen vstřikovací stroje pro standardní proces vstřikování a jeho technologické varianty s možností výběru typu pohonu – hydraulický ,plně elektrický, hybridní – a to bez ideologického tlaku na e-moution jako v případě automobilového průmyslu, zde hrají roli pouze technicko – ekonomické aspekty, ale i  periferní zařízení pro prakticky všechny oblasti – robotizace, sušení granulátů, doprava materiálů, dávkování, temperace vstřikovacích forem, recyklace. Samozřejmostí je i nabídka dodání automatizačních systémů pro zákaznické projekty.

Lubomír Zeman: Elektromobilita a vstrekovanie termoplastov 
  

K širšímu využití jsou již k dispozici vstřikovací technologie pro zpracování jak originálních materiálů, tak i recyklovaných materiálů na výstřiky se sníženou hmotností – jde o sendvičové vstřikování (povrch stěn výstřiku je z originálního materiálu, tvořícího vizuální i funkční kvalitu a uvnitř je recyklovaný materiál). Další z technologií je fyzikální nebo chemické napěňování, kdy na povrchu výstřiku vzniká kompaktní vrstva – skin – a uvnitř je porézní, lehčené jádro (výstřiky vyrobené technologií MuCell jsou lehčené ve svém celém průřezu).        

Na závěr této kapitoly je možno konstatovat, že,v souladu se zásadami udržitelného rozvoje, je technologie vstřikování termoplastů jednou z technologií, v širokém slova smyslu, od návrhu výstřiku – jeho tvarů a materiálu – přes konstrukci vstřikovací formy, modifikace technologie jeho výroby, po dokončovací operace, technologií jak současnosti, tak i budoucnosti a to, včetně její udržitelnosti.            

7. E – MOUTION – NÁZOR

Obecně je možno uvést,že automobilový průmysl, zejména v Evropě, zažívá další černý rok – zjednodušeně : výroba stojí, poptávka padá, díly nejsou. Tato složitá doba, vyžadující si krizový management trvá již čtvrtý rok, výrobci navázaní pouze na automobilový průmysl jsou ve ztrátě, která se nadále prohlubuje. Situaci, prozatím, ustojí firmy, které mají silného majitele, ale ani u nich to nepůjde do nekonečna. I velké korporátní automobilové firmy se budou muset rozhodnout co dál, a ne jak je tomu dnes, jen přenášet zátěž na své subdodavatele, kteří již v mnoha případech tlak neudržely a s automobilovým průmyslem skončili ( to v dobrém případě nebo v tom horším skončili úplně ).

Situace je velmi napjatá a i korporátní firmy budou muset oznámit finálním výrobcům -  buď budete akceptovat naše ceny, nebo od vás odejdeme. To povede k dalšímu zdražení automobilů a v konečných důsledcích k dalšímu evropskému podtržení trhu a jeho otevření mimo evropským výrobcům aut.    

K uvedenému v Evropě přistupuje další pohroma a tou je již několikrát zmiňovaná připravovaná norma Euro 7, která má platit už za dva roky (červenec 2025). Velká skupina zástupců výrobců autodílů k Euru 7 říká: je to zpřísnění emisních limitů. Budou se měřit oxidy dusíku a poprvé i pevné částice z brzd a pneumatik. Na to ale dnes není v autech nastavená senzorika. Nejsou prováděcí předpisy a doba na přípravu je tak krátká, že s největší pravděpodobností levnější vozy zmizí z trhu nebo jejich zdražení bude tak velké, že se stanou neprodejnými (u Škoda Auto se to týká typů Fabia, Scala nebo Kamiq; malá, relativně levná auta na evropskému trhu, přes všechny tlaky – SUV, elektromobily – vládnou, v roce 2022 se v Evropě nejlépe prodával Peugeot 208 a Dacia Sandero), což logicky bude znamenat i úbytek pracovních míst v automobilovém průmyslu.

K tomu již vede i elektromobilita jako taková - elektromobily vyžadují menší počet dílů, nejsou tam mechanické prvky jako převodovka a podobně, takže z hlediska pracovní síly je dopad jasný. Pokud by to ale bylo do roku 2035, jak to platí dnes, před normou Euro 7, bude úbytek pozvolný. V případě Euro 7 a předpokládaného rychlého opuštění menších vozů, bude skok radikální s tím, že by to znamenalo desítky tisíc zaměstnanců, kteří přijdou o práci.

Zmíněný rok 2035 je rokem od něhož platí již schválený zákaz výroby automobilů se spalovacími motory a to přesto, že v globálním měřítku je podíl osobní dopravy na celkových emisích CO2 pouze 3 %. Zastánci zákazu argumentují tím, že v dnešní době klimatické změny je každý krok směřující k dalšímu snížení produkce emisí důležitý a potřebný, přičemž se automobilovému průmyslu za posledních dvacet let podařilo produkci emisí snížit o cca 90 procent.  

Rok 2035 sice zní jako daleká budoucnost, fakticky to je ale jen dvanáct let. Zastánci elektromobilů mají jasno - vývoj jde raketovým tempem vpřed, takže za dvanáct let už nebude co řešit, auta budou i levná – otázka zní, zda tomu bude opravdu tak? Dnes od automobilek slyšíme hlavně to, jak přijdou nové technologie týkající se větších a dražších elektromobilů. Ty budou mít dlouhý dojezd, mnoho stovek kW, ale pořád to budou auta s cenami přes milion korun. V roce 2016 stál Nissan Leaf s 30kWh baterií 858 tisíc Kč, dnes má sice 39 kWh, ale stojí stejně. Elektrický Golf ve stejném roce stál 931 tisíc Kč, dnes je jeho ekvivalentem VW  ID.3 za 1,2 milionu Kč. Je pravdou, že se jedná o rychlejší auto, auto s delším dojezdem, ale musíte si připlatit.

Někteří majitelé elektromobilů a plug-in hybridů si pochvalují kombinaci solárních panelů na vlastním domě a elektrifikovaného auta. Tato kombinace dává smysl a je zajímavá, ale jako argument pro definitivní krok směrem k elektromobilům, jak to zaznívá od některých státních představitelů, je více než diskutabilní, a to z jednoho prostého a zřejmého důvodu: ne každý bydlí v rodinném domě a navíc ne každý, kdo má rodinný dům, si může dovolit investici v řádu stovek tisíc na vlastní solární elektrárnu. O vysokých cenách elektromobilů nemluvě. Ryze soběstačná elektromobilita je ideální, ale těžko představitelná coby univerzální řešení pro každého.

Při tlaku na elektromobilitu se objevuje i pojem environmentální morálka, tj. lidé si mají uvědomit svůj podíl na udržitelném rozvoji a k němu přispívat. Většina obyvatelstva to samozřejmě vnímá, ale v současné době to vypadá tak, že se s bezemisní mobilitou příliš spěchá a celé to spěje k tomu, že se zhorší dostupnost nových aut. Z uvedeného pak logicky vyplyne snaha lidí déle používat auta stará, obměna vozového parku se zpomalí a výsledkem snahy o lepší ovzduší bude více ojetin v provozu a tedy horší ovzduší. 

V případě elektromobility se ve všech pádech skloňuje slovo BATERIE. Baterie je nejdůležitější součástí každého elektromobilu a i nejvíce diskutovanou zejména v otázce jejich životnosti. Průkopník elektromobility Elon Musk, majitel automobilky Tesla v dubnu 2019 prohlásil, že „současný bateriový paket je schopen zvládnout možná 300 až 500 tisíc mil“. To znamená, že s řádně udržovanými Teslami byste mohli najet až 804 500 km bez výměny akumulátorů. Jaká je realita?

Christian Lindner, je německý právník, který se již účastnil více než 200 případů zaměřených proti Tesle, které obvykle stály na tom, že auta značky Tesla nebylo možné dále používat po najetí mnohem menšího, než Muskem avizovaného, počtu kilometrů právě kvůli životnosti akumulátorů. Při soudním řešení uvedených sporů advokáti Tesly opakovaně přicházejí s tvrzením, které je v rozporu se slovy šéfa firmy, ale realitě se  nevzdaluje. Dle nich, například, Model 3 má životnost „mezi 250 až 300 tisíci kilometry“, s tím, že Muskova slova „nelze považovat za závazné prohlášení“. Soudní tahanice ještě pokračují.

Je pochopitelné, proč jsou právníci Tesly proti někdejším slovům šéfa značky. Pokud by soud akceptoval jejich tvrzení, že auta Tesla zvládnou jen něco málo přes 200 tisíc kilometrů a všechno ostatní byla mlha, pak by majitelé vrácených aut měli nárok na vrácení většiny peněz, které za vůz zaplatili. A něco takového si Tesla nemůže dovolit.

Z toho důvodu právníci Tesly zacházejí skutečně až do krajnosti a dokonce tvrdí, že životnost elektrických aut je podstatně nižší než u těch se spalovacími motory, navzdory použití, v jejich konstrukci, menšího množství komponentů. Pokud má tohle být onen udržitelný pokrok, pak opravdu nevím, jakými měřítky je posuzován.

První čásť článku »

Druhá část článku »


Photo: Messe Düsseldorf/ctillmann

  • autor:
  • Lubomír Zeman, PLAST FORM SERVICE I.M.


Mohlo by vás také zajímat



 

Nejnovější inzeráty

Nejbližší výstavy a semináře

Plastikářský slovník